peer

Peer je člověk, který ve své práci využívá především vlastní zkušenost s podobnými obtížemi, s jakými se potýkají lidé, kterým peer poskytuje podporu.

polyfonie

Toto slovo si sociální vědci, a mezi nimi i Jaakko Seikkula, vypůjčili od ruského literárního teoretika Michaila Bachtina, který jím označoval charakter Dostojevského románů, v nichž se zpravidla vyskytuje mnoho postav se svými vlastními světy, které existují nezávisle na sobě, někdy se přibližují, jindy vzdalují. Dialogická praxe využívá tohoto konceptu mimo jiné pro popis vědomí. Kdybychom použili hudební terminologii, naše vědomí není orchestr, který hraje jednu skladbu nebo jednu melodii. Ani nemá smysl o to usilovat. Naše vědomí je spíše jak ten Dostojevského román: je v něm řada postav, každý promlouvá svým vlastním hlasem, a všechny si zaslouží respekt, mají rovnocenné právo na existenci. A přesně takto se dají popsat i dialogická setkání více lidí: každý představuje jiný svět (nebo spíš světy) se svou vlastní legitimitou, a tyto světy se mohou sbližovat i vzdalovat, a v tom je i ta hloubka těchto setkání. Jejich cílem není dosáhnout jasné shody, jejich cílem je rozvinout naplno jejich polyfonickou povahu a nacházet způsoby, jak pokračovat. 

reflektující praxe

Toto označení je nejvíc spojováno se jménem norského lékaře a rodinného terapeuta Toma Andersena. Při své práci s rodinami se snažil, aby kromě probíhající konverzace všech přítomných byl také dostatek prostoru pro „reflektující konverzace“, to znamená, že jenom část přítomných mluví, zatímco jiná část poslouchá, a následně ta část, která poslouchá, sděluje své postřehy, dojmy a komentáře k tomu, co zažila. Tento reflektující proces se dá využít nejen v terapeutických sezeních s rodinami a páry, ale také například při supervizích nebo poradách týmu. Základní myšlenkou je oddělení mluvení a poslouchání. Umožnit lidem, aby mohli nerušeně poslouchat, a zároveň umožnit těm, co mluví, aby se jim dostalo postřehů od někoho, kdo pozorně poslouchal.