Finsko

Původ otevřeného dialogu

Otevřený dialog začal vznikat v 80. letech minulého století ve finském Západním Laponsku jako jeden ze způsobů léčby schizofrenie. Díky dobře zdokumentovaným studiím prokazujícím jeho úspěšnost ve Finsku se začal tento přístup v posledních letech rozšiřovat i do dalších zemí. Nejlépe doloženy jsou výsledky otevřeného dialogu v oblasti léčby krizí, označovaných jako psychotické: okolo 75 % léčených je schopno vrátit se do dvou let do práce nebo ke studiu, přitom jen asi 1/3 dostává v  průběhu léčby antipsychotickou medikaci a jen asi 20 % zůstává po dvou letech dlouhodobě na této medikaci. Přístup otevřeného dialogu se však nyní uplatňuje i v jiných oblastech, např. v léčbě depresí či poruch příjmu potravy.

Otevřený dialog vznikl v týmu kolem Jaakka Seikkuly ve finském Západním Laponsku v rámci národního projektu zaměřeného na inovativní léčbu schizofrenie. Postupně se začal uplatňovat i za hranicemi Finska, především v Evropě a USA. Přístup prošel různými inovacemi, např. ve Velké Británii se posledních několik let v rámci státního systému zdravotní péče rozvíjí otevřený dialog se systematickým zapojením peer pracovníků.

Základem je model tzv. léčby přizpůsobené potřebám, obohacený o dialogickou teorii, sociální konstrukcionismus a postupy rodinné terapie. Jde o určitou formu psychoterapeutické práce a zároveň specifický způsob organizace péče o osoby v akutní psychosociální krizi, založený na multidisciplinární práci mobilních týmů, které organizují setkání s pacienty a jejich blízkými primárně v jejich přirozeném prostředí. Členové týmu facilitují tvorbu léčebného plánu, vznikajícího za přispění všech zúčastněných, který se průběžně upravuje podle proměňujících se potřeb. O pacientech a jejich rodinách se zásadně nemluví v jejich nepřítomnosti.

Otevřený dialog je založen na práci multidisciplinárního týmu, který zahrnuje lidi s různou odborností a zkušeností (např. sociální pracovník, psychiatrická sestra, psychiatr, psycholog či peer pracovník - tedy člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním). Tento terapeutický tým se na tzv. sítových setkáních setkává s člověkem označeným za nemocného, jeho rodinou, sousedy, přáteli či jinými členy sociální sítě. Přítomní se zde společně snaží nalézt způsob, jak porozumět prožitkům člověka označeného za nemocného. Společně také plánují postup léčby. Hlavním principem přístupu je, že se nic neřeší za zády klienta či jeho rodiny a blízkých - včetně otázek jako je užívání psychiatrických léků či hospitalizace. Původ otevřeného dialogu je v rodinné terapii obohacené především o myšlenky dialogické teorie, považuje se však za přístup integrativní.


Skolici misnost Keropudas

Zásady otevřeného dialogu

  • Okamžitá pomoc: první setkání s klienty proběhne do 24 hodin od prvního kontaktování služby.
  • Perspektiva sociální sítě a přirozeného systému pomoci: na síťová setkání jsou přizýváni všichni lidé významní pro klienta a jeho vztahový systém.
  • Flexibilita a mobilita: léčba se přizpůsobuje specifickým a měnícím se potřebám klientů.
  • Týmová práce a zodpovědnost: ten člen týmu, který byl přítomen u prvního (například telefonického) kontaktu, je zodpovědný za organizaci prvního setkání.
  • Psychologická kontinuita: složení terapeutického týmu zůstává neměnné po celou dobu léčby; podle potřeby však mohou být průběžně přizýváni také další odborníci (například specialisté v oblasti zaměstnanosti apod.).
  • Tolerance vůči nejistotě: úkolem terapeutů je facilitovat reflektující proces otevírající nové možnosti porozumění krizové situaci, v níž je narušena základní jistota normálního a předvídatelného běhu věcí.
  • Dialog a polyfonie: každý účastník setkání by měl dostat možnost vyjádřit se, na každý projev by mělo být reagováno; terapeutický tým se neustále snaží vytvářet bezpečný prostor pro jakýkoli možný hlas.